Všechno, co se v poslední době stalo a stále se ještě děje, je jedna veliká zkouška toho, jak jsem silná. Je to něco, co nedokážu popsat., pocit, který nejde pochopit. Ale když se na tuhle situaci podívám z několika různých úhlů, nejeví se vše tak špatně, jak jsem si doposud myslela. Ano jsem uvnitř zlomená, jsem stále na jednom a tom samém místě, kterým je nejistota, ale i přes to všechno, co je pro mě tak těžké snést, v tom vidím něco dobrého. Uvědomuji si, že špatné věci se opravdu nedějí bezdůvodně. Znamená to posun k něčemu novému, co jsem doposud neznala a jsem za to neuvěřitelně ráda. Nikdy mi totiž nedocházelo, co krásného a vzácného se v mém životě ukrývá. Nevěřila jsem tomu, že by mohlo jít ruku v ruce to, co si přeji s tím, co mám. Až teď, když jsem pochybovala o každém dni, který jsem trávila zabořená do svých šeredných myšlenek, jsem si uvědomila, že člověk nikdy není sám a že vždy může být líp už jen kvůli tomu, že bylo hůř. Bolest je pro mě ten nejlepší učitel, který sice nezná meze, ale ví co dělá a proč to dělá. Každý si tímto podle mě musí projít, aby pochopil alespoň polovinu toho, co za život pochopit má. Já zatím stoprocentně vím, že rodina je ten nejdůležitější a nejvzácnější dar, že přátelé, které mám jsou pro mne diamantem zářícím ve tmě i světle a že vše co prožiji, je překvapením, které se mi později vyjasní vzpomínkami. A věřím v to, že teď vše bude jen lepší. Naděje totiž umírá poslední a pokud bych ji zabila už teď, nikdy bych nepřišla na to, co jsem mohla mít i kdyby to bylo zlé či dobré. A to opravdu nechci. Teď už si přeji jen jedno – nemít o sebe strach a nebát se, že mi osud naloží jen samé zaprášené dříví na záda. Vždyť život mám jen jeden a přeci ho nepromrhám tím, že mu nebudu věřit.

Člověk může hrozně moc milovat, myslel si, ale nikdy nemůže nikoho milovat tolik, jako se mu po něm může stýskat.

– John Green